VZTAHOVÁ  A  ARCHETYPÁLNÍ DYNAMIKA LÁSKY

 Lásku, jako stěžejní téma našich životů, používáme v nepřeberném množství podob.

Každý z nás ji chápeme trochu jinak, stavíme ji mezi svými hodnotami různě vysoko, ale pro všechny je naprosto zásadní v motivacích našeho chování.

Je prvotní potřebou v našich životech. Od jejího naplnění a uspokojení se odvíjí i rovnováha našeho vnitřního zrcadlení oproti naší vnější činnosti a úsilí.

Vše co v životě konáme, to jak myslíme, jak reagujeme na aktuální situace – to vše je posuzováno naplněním naší hladové duše souzněním, sebeurčením a kvalitou prožívané přítomnosti.

Ať se to zdá jako naprosto nesourodé, jsou všechny činy člověka motivovány touhou po spokojeném a bezpečném pocitu spojení a jednoty – po nalezení absolutní pravdy.

Většinou se naše snahy upínají k tomu být milován tím, koho milujeme. Toužíme po vzájemném, rovnocenném vztahu „patření si“, sdílení se navzájem. Takto vytvoříme bytostně z duality jednotu – alespoň si to tedy myslíme nebo i v nějaké míře prožíváme.

Tento model lásky a vztahu nám může přinést rodinný nebo partnerský život. Je však ať chceme nebo ne pouze dočasný a měnící se nejen díky vzájemnému vývoji vztahu, ale také vývoji každého partnera zvlášť.

Tento model nepřináší do života možnosti hned několika významných rozměrů lásky:

  • Její prožívaná úroveň se jeví částečně závislá na rozhodování partnera, tudíž nemáme k dispozici plnou moc pracovat na celkovém vývoji kvality našeho života jen z naší strany.
  • Udržujeme některé strategie, které se opírají o představu nutné hry mezi mužem a ženou kvůli vzájemné přitažlivosti, vyvolání zájmu o tajemné, nesdělované části mysli partnera, maskování slabostí, neschopností, ukazování jen toho co uznáme jako neohrožující naše výsadní postavení. Tyto strategie nám nedovolují jednat mezi sebou absolutně pravdivě a otevřeně. Vztah nedokáže růst k trvalému sjednocení na mnohem hlubší a uspokojivější úrovni, ke které jinak může vyhovovat.
  • Naše nastavení modelu vztahu vychází v různé míře ze společensky obvyklého rozpětí jeho uznávaných podob, proto nemůže i v tomto případě svobodně variovat podle aktuálních přirozených potřeb partnerů a směru vývoje vztahu. Tím dochází ke kumulování neuspokojení, které je základní příčinou vnějšího i vnitřního projevu agrese.
  • Prioritou vztahu se sice tváří vztah jako takový, ale jeho tvar je podřízen „dělbě práce“, obchodu s vkládáním svého obětování se pro vztah a následném vyúčtování vzájemných vkladů.

 

Pokud se máme zaměřit na to, co je tedy podoba vztahu v ideální, dokonale vyživující formě pro spojení a růst partnerů, musíme se ponořit do hlubší úrovně principů samotné lásky jako zdrojové síly propojení všeho se vším.

Láska jako tmelící prvek všech forem není jen jakousi gravitační silou bytí, ale má i vlastnosti k přenosu informací o našem aktuálním vztahu k celku.

Námi nastavená přání a body zájmu k získání toho co chceme – přenáší jako „nejosobnější milostný dopis“ ke všemu ostatnímu v našem životě. To co pak díky tomu zažíváme, jak se cítíme, co přesně se nakonec splní – to vše je přesný prožitek někoho, komu tento „dopis“ byl doručen – kdo musel všechno dle našich potřeb vyplnit.

Čím více tedy chceme pro naše účely využít ostatní bez ohledu na daný souhlas, tím více prožíváme  jejich situaci jako odezvu celkové jednoty sami v sobě.

Láska je ve své podstatě „slepá“, je to „technologie“ života – obraz vlastností Zdroje, převedených do podoby nedělitelného/absolutního prostoru.Tato esence vlastností Zdroje s esencí vlastností prostoru je schopna pronikat skrz veškeré formy vyjádření vědomí, díky své „dvojité – paradoxní povaze“. Je totiž „energií vlastnosti prostoru“ – tudíž nemá žádná omezení formy, ale má její tvarovou povahu. Proto může existovat a chovat se v jakékoliv formě vědomí bez konkrétní formy.

Láska sama o sobě není živou strukturou bez naší reflexe a reakce. Z celistvého pohledu bytí je naším způsobem spojení se v Jeden střed, při zachování iluze prostorové oddělenosti. Umožňuje ve vrcholné míře prožitku mít „jedno společné srdce“ všech, zároveň i „oddělených srdcí“. Pouze my sami určujeme jaká je její úroveň a jak celistvý a hluboký prožitek se nám děje. Láska slouží tomuto určení „odevzdaná z lásky“ k našemu vlastnímu odevzdání se sobě. Proto neexistuje možnost jak dojít takového rozměru prožívání lásky, pokud se omezuje pouze na výše uvedené modely vztahu.

Samozřejmě existují i další, neméně silné projevy lásky k dětem, rodičům, přátelům… Jsou ve své podstatě jen jiným vyjádřením téže úrovně, reflektující kvalitu našich hodnot a cesty k učení se lásce nejvyšší – celistvé.

Pouze tak jsme schopni se k této úrovni propracovat. Pokud dokážeme milovat bez sebemenší potřeby nároku ze strany druhých, dokážeme dosáhnout plnosti uspokojení. Pokud máme podmínky, za kterých bychom se byli ochotni dát druhým nebo jinak vymezujeme uznání dostatečné míry tohoto vkladu, dosáhneme vždy jen prožitku omezeného našimi podmínkami.

V celistvém prožitku Jednoho vědomí se všechny naše nároky projeví zase jen na Jednom vědomí jako jejich prožitek.

Proto existuje jen Jediná cesta jak zakusit/stát trvale v absolutní lásce – musíme ji dát my sami – musíme se beze zbytku odevzdat sami sobě – tedy ve prospěch všeho a všech.

© Ondřej Žatečka, 2015