STRACH – NAVIGÁTOR CELISTVOSTI

Výklad vstupních pojmů:

Navigátor – předsunutá forma vědomí, signalizující směr vedoucí z naší budoucí verze do verze přítomné.

Celistvost – Stav vědomí bytosti, uspořádávající všechny aspekty její povahy do kompletní/nové mozaiky výrazu jejích možností za pomocí stále stejné struktury.

Strach je pro nás známý především nepříjemnou emocí, kterou musíme zvládnout nebo pokořit, čímž se stáváme úspěšnými v měřítku přežití vůči nebezpečí.

Strach je chápán jako předzvěst nepřítele – silnější/dominantní/nesoucitné formy, ohlašující možnou nebo nadcházející hrozbu pro naši dosavadní formu. Ta nemá – nám známé – možnosti jak čelit blížícímu se ohrožení.

Strach se může stát ze své povahy účelu nepříjemným natolik, že dokáže být za nebezpečí zaměňován on sám. Dokonce lze v extrémní formě dojít až ke „strachu ze strachu“, kdy dochází k nesnesitelnému utrpení způsobeném přímo ze strachu, čeho nejhoršího se asi budu bát až přijde strach.

Toto utrpení se pak jeví jako onen nepřítel, ke kterému s odporem směřujeme, nikoliv jako stav vytvářený výhradně naším strachem – jeho podporou a odezvou našich představ.

Podob a kombinací strachu je nekonečně mnoho, důležité je pochopení jeho skutečného smyslu – jeho nepostradatelné úlohy.

Strach nemusí nutně ohlašovat blížící se neznámo nepříjemnými nebo bolestivými emočními stavy.

Strach jen poskytuje našemu vědomí virtuální prostor pro znázornění možných alternativ vývoje, zrekapitulování dosavadních zkušeností, zaujetí postoje k blížící se perspektivě.

Strach se dokonce může jevit jako nejlepší přítel, který maximálně vychází vstříc našim individuálních potřebám.

V první řadě je nutné vidět jeho hlavní funkci – a tou je označování směru našeho vývoje v uzlech, které přesahují námi bytostně obývanou formu.

Pouze v případě, kdy se blížíme k něčemu „většímu“, neznámé povahy, neznámých vlastností a cílů, se strach začne projevovat jako potvrzený výsledek průzkumu našeho nadcházejícího kroku.

Je tedy navigátor potenciálně nejefektivnějších kvalitativních skoků vědomí. Signalizuje příbližování se k uzavření konkrétní, obsahově vyčerpané formy existence a její změně na novou.

Strach je navigátorem naší celistvosti, protože v těchto místech přerodu našeho formátu se zcelujeme v aktuálním nastavení bytosti – ukončujeme určité vývojové stádium a nutně musíme změnit i naši formu existence – proto je potřeba k těmto místům jít s důvěrou a strachu být vděčni za jeho službu v konkretizování naší připravenosti.

Kombinace vědomě zcelených částí výrazu dané fáze vytváří novou vlastnost, která definuje naši novou formu – a ta je pro tu původní nepoznaná, neuchopitelná – proto se ozve signál v podobě strachu, aby řekl – tudy jdeme, zde to neznáme, tam se to jeví jako něco víc než jsme doposud poznali…

Ale funguje to vždy tak? Vše vypadá jako dokonale uspořádaná strategie sloužící pohodlně k našemu vývoji. Proč tedy vidíme, že tento bod vývoje bytosti je naopak tím nejstrašnějším, nepřekonatelným zápasem, plným přehlídek děsu a zkázy – s tím, co přece slouží pouze k ohlašování blížící se transformace?

Příčina bude zřejmě ve dvou věcech:

  • první je způsob chápaní strachu – z důvodu nemožnosti vidět jeho účelovost, pokud se už on sám hned v úvodu procesu zamění za někoho, kdo nám chce ublížit. Není pak poznat, že je přímo námi vytvářený – vypadá jako někdo před námi nebo v nás jako cizí, invazivní entita. Podoba představ, které je strach schopen před námi zrealizovat až v uvěřitelně skutečných představeních je nekonečná a limitovaná pouze mírou naší investice tímto směrem.

  • druhá je ve způsobu chápání prvotního účelu života. Pokud totiž považujeme skutečný život a vše co v něm je stejně „živé“ jako jsme my, za nelítostnou arénu darwinovského modelu přežití na úkor někoho jiného, tak uvidíme ve všem a ve všech jako to první – ztělesnění hrozby pro náš životní prostor a potřeby.

Pokud zaujmeme přímo takový postoj i ke strachu, který je tvořen výhradně námi a je pouze mechanismem/nástrojem k něčemu – dochází k neprolomitelné kaskádě navzájem se zvyšujících obranných zdí podle velikosti hrozeb rýsujících se scénářů naší zkázy.

Strach též slouží bytosti v jejím procesu vývoje k automatickému varování/vytržení soustředěnosti vědomí na sebe do maximální přítomnosti ve smyslu:

Jsi připraven na to co se blíží?  Zkontroluj si ještě jednou všechny věci, které k tomu potřebuješ a ty co opravdu máš.  Buď zodpovědný a trpělivý, nespěchej, pokud si nebudeš jistý svojí zralostí. Všechny následky poneseš vždy jen Ty sám. Apod

Je to velmi univerzálně a nekompromisně stavěno v každé takové situaci jako připomenutí důležitých věcí, takové desatero zodpovědného jednání, základní smlouva sama se sebou…

Pokud je ale i tato „pojistka“ pochopena a využita k panice, je situace rychle zacyklená a není cesty jak ji prolomit. Všechny nástroje sloužící k navigaci jsou zahlceny vytvářením obrany, před jimi samými. Dochází k boji s představou nepřítele, který je ve skutečnosti naší kvalitnější a pohodlnější verzí.

Bojujeme s vlastními nástroji, mylně považovanými za invazivní entitu. Vlastní nástroje vytvářejí námi zadané představy nepřítele tak bravurně, že jim nejen věříme jako skutečným, cizím, neovladatelným, silnějším… , ale dokonce v nich nepoznáváme ani vlastní nástroje, kterými je nyní tvoříme a neustále je živíme novou a novou vlnou hrůzy, pocházející z přítomného sledování vlastních výtvorů.

Jak se dá z takové situace najít východisko?

Pokud se jedná o naše první zkušenosti s něčím takovým, tak velmi těžko.

V první řadě je potřeba si všimnout, že řešení celého zacyklení není v boji. Takový boj nelze nikdy vyhrát.

Soupeř i my jsme vždy Jeden, tudíž naše rozhodnutí pro odvetu platí pro všechny zúčastněné formy stejně závazně. Dokud budeme bojovat, budeme tím posilovat stejně úměrně všechny další frontové linie.

Jediný efekt, který získáme bude extrémně náročné a nepohodlné životní období, jehož hodnota bude po dostatečně dlouhou dobu natolik skličující, že se nakonec vzdáme čemukoliv. Válka s vlastními představami nepřítele tím definitivně skončí. Taková perspektiva řešení je sice možná, ale je zbytečně náročná.

Řešení patové situace před naší novou proměnou se dá dosáhnout mnohem efektivněji a bez zbytečně rozsáhlého utrpení, které hodnotu výsledku nijak nezvyšuje – spíše naopak.

Pokud dojde k zacyklení a nepoznání podstaty celého stavu situace je potřeba přestat řešit tuto situaci a nechat ji tak jak je. Neposkytuje žádné další možnosti, které by mohly stav změnit. Všechny podléhají a slouží prvním nastavení všech nástrojů k boji o náš život.

Paralelně s tím je pak nutné vytvořit nový model přístupu k situaci – musí jít o mnohem zásadnější soubor strategií, které svojí povahou patří do mnohem hlubších a univerzálnějších vrstev vědomí, do archetypů, které přímo tvoří i bytosti samotné – takže i jejich zacyklení ve strachu o život.

Ptáte se, jak je možné v situaci popsané výše, kdy není reálné poznat ani aktuální podstatu problému, uskutečnit něco nesrovnatelně náročnějšího? …dokonce spíš absolutně nereálného?

Ano, je to možné… právě díky tomu… právě pro takto náročné parametry je možno něco takového uskutečnit. Jen díky tomu, že nepodléhají sami tomu co se v nás děje momentálně – jsou totiž tvůrcem tvůrce celého zacyklení.

V situaci zacyklení ve vlastním strachu je potřeba udělat jen jediné – „Nechat se“ těmito principy změnit – způsobem, že neděláme nic, nezasahujeme do dění – pouze se odevzdáme tomu, co se přítomně děje – včetně našeho boje a strachu o život. Když přestaneme bránit našim děsivým představám a našemu zápasu s nimi, tak teprve tím umožníme, aby se dělo cokoliv dalšího – nového.

Světlo na konci tunelu zajiskřilo, kruh se rozevírá do spirály v prostoru… Směr je pořád stejný, ale vznikl nový rozměr, který umožňuje zažívat současně to, co známe, i to co je úplně nové – způsob jak se nikdy o nic původního nepřijde, aby bylo místo pro nové, ale přesně naopak –

jen díky tomu, se může to nové uskutečnit.

© Ondřej Žatečka, 2015