SMYSL, DŮVOD A REALIZACE VĚDOMÍ

Hlavní otázkou každého vzorce vědomí je vlastní smysl a jeho naplnění. Všechny projevy a vazby, veškerá dynamika a realizace je tímto absolutně motivována.

Přesto, že se rozmanitost bytí jeví jako paprsky, které od svého Zdroje nabírají směr stále většího, vzájemného vzdalování, je zřejmé, že září z jednoho Středu. Žádný z paprsků už nikdy neprotne jiný a žádný z nich už nebude sjednocen s ostatními. Jejich nezvratný směr už z jejich spojení vychází a dodává jim existenční energii.

Na této alegorii je podstatné, že nelze hledat naplnění a vrchol své existence v budoucnosti, za činy, které slibují zaslouženou sklizeň po těžké práci až přijde ten správný čas, až bude vše potřebné vykonáno.

Zdroj, ze kterého vše pochází, už takový je a vždy byl. Nemá dokonalejší nebo celistvější budoucnost. Nemá vyšší evoluční stádia ani formy počátečního nevědomí, ze kterého se vyvinul. Je výsledkem a absolutní formou sebe sama, ze které vše vychází do jakéhokoliv směru a zkušenosti stále a beze změn.

Pokud je tedy už naplněn, neměl by mít potřebu tvořit formy, které touží po získání svých zkušeností. Tento přepoklad je správně – Zdroj vědomí žádnou takovou potřebu nemá. Je absolutně prázdný, nemá přání ani touhy, nemá názor ani vztah k hodnotám, nemá dokonce ani možnost rozhodnutí o svém bytí.

Je naplněn svou vlastní nevyhnutelností, která ve své absolutnosti nenabízí jinou možnost – protože už všechny obsahuje. Je pouze odevzdán sobě jako Zdroji sebe sama a je prostý všech záchvěvů a tužeb forem, protože je jejich očistným ohněm, stejně jako jiskrou.

Není definitivního měřítka seberealizace, jelikož je toto vždy vrcholné a v rozměru závislém na nejvyšší naší schopnosti uchopit/vytvořit takový zážitek. Vždy má však tento zážitek plný a vyvážený charakter, do kterého se už další skutečnost nevejde.

Pokud je to například prožitek bezmoci a utrpení, tak tento rozhodně nemá nižší úroveň než prožitek štěstí a spokojenosti. Vždy se jedná o stejně vyčerpávající, plně živoucí vzorec.

V klidu věčné přítomnosti lze nahmatat toto srovnání tak definitivně, že mizí veškeré potřeby výběru prožívaného.

V přítomnosti lze zažít hierarchii celistvosti, která vystupuje z různých prožitků a forem jako jejich jediná kostra, jako nosná konstrukce pro různé tvary téhož.

V přítomnosti je vidět do krásy vlastní marnosti, do úlevy nekonečného tance bez dosažení skutečného cíle, do impulzů jevů tímto cílem už rovnou vždy tvořené.

Přesto všechno není možné zastavit impulz, který donekonečna vytváří formy, potřebující hledat svůj výsledek, aby nakonec vždy pochopili, že jím jsou.

Jsou jím díky tomu, že potřebují hledat svůj smysl, který mají jako svůj Zdroj – Zdroj, který slouží svému stavu prázdnoty – naplněného dáváním smyslu.

Jeví se v našem paprsku směru touhou mít důvod, touhou najít skutečnost, která dává uspokojení vědomému sebezrcadlení, ve kterém ale stále víme, že nikdy nic nebude mít smysl, kromě toho, ve který sami uvěříme…

Toto jediné je důvodem ohně vědomí – limitovanost vlastní nekonečností. Rozměr vykreslený celou svou povahou – údělu bezedné svobody a zodpovědnosti – Zdroje bytí, zdroje vědomí, zdroje otázky na věčnou odpověď, zdroje smíření a odevzdání se do propasti vlastní povahy.

Jediná bytost, plná vědomí své skutečnosti života – jediná bytost, vědomá si sebe jako Zdroje, který navěky věků souhlasí se Vším co jest, neboť je stvořen nevyhnutelností vlastní Pravdy.

© Ondřej Žatečka, 2016