SMRT JAKO ZRCADLO TRANSCENDENCE

Výklad vstupních pojmů:

Transcendence – (z lat. transcendó, překračuji, přesahuji). Zde chápáno jako – stávám se, uskutečňuji, umocňuji, jsem přesahem tím, že jsem víc a víc to co jsem.

Smrt (příklad společensky uznaváných definic) –

Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí.

Z biologického hlediska je hlavní funkcí smrti odstranění opotřebovaných organismů a uvolnění životního prostoru nastupující generaci.

– Tento výklad je však jednosměrný a neposkytuje nic víc, než klasifikaci pozorování přeměny vnější formy.

Smrt, uznávaná jako mechanismus je mezníkem definitivní ztráty/ ukončení aktuální formy existence. Tím není možná perspektiva přítomnosti vědomí v další – nastupující formě.

Z pohledu ukončeného stavu existence není svědek bytí dalšího – tudíž není možné uznat ani vyvrátit existenci pokračování jakéhokoliv dalšího vědomého stavu života – život je nepřítomen pokračujícímu životu.

Zde vzniká tak hluboký rozpor podstaty a smyslu života jako takového, že je s podivem jak moc jsme ochotni věřit naší smrti jako konci sebe sama a pokračování života dalšího, u kterého však sami vědomě chybíme – život pak neslouží k tomu, k čemu má být – k prožívání, k získávání zkušenosti, k reflexi – ale pokračuje jako nevědomá, setrvačná realizace vytváření různých forem.

Jak se tedy k celému problému postavit, aby to co o smrti víme fungovalo dál, ale s perspektivou naší přítomnosti?

Všimněme si co se stane, když smrt použijeme nikoliv jako mechanismus konce života, ale jako součást mechanismu zrození – smrtí to tedy nekončí, ale celé začíná. Je vstupní branou k životu.

V případě tohoto předpokladu je prvotního existence základní/potencionální „mlhavou“ realitou vědomí sebe sama, ve kterém je vědomí věčně – je nekonečně možné, ale vědomě neskutečné – je něco jako snem o sobě. K projevení takového stavu bytí není potřeba nic – je neměnnou podstatou vědomí přirozeně a bezčasově – takže nepotřebuje nějak vzniknout nebo začít se dít – je tak stále.

Aby bylo umožněno prožitku vědomí sebe skutečně, je potřeba vytvořit realitu, která bude mít vymezující a „hmatatelnou“ povahu jeho možností – aby bylo možné zažít skutečně tento potenciál.

Zde přichází na řadu potřeba nějakého mechanismu zrození skutečnosti vědomí uvnitř vědomí samotného. Ten nutně vyžaduje perspektivu ukončení současného – věčně přítomného stavu vědomí – vědomí musí nutně zemřít samo sobě do skutečnosti sebe v opravdovém projevu – do uskutečnění potenciálně možného.

Jenže ukončit stav, který nikdy nezačal, který je přirozeně bezčasový/věčný/neskutečný není možné z podstaty věci samotné.

Jediné a přirozené řešení je pak vytvoření sebe-uskutečnění uvnitř sebe-potenciálního pole všech možností výběrem jedné konkrétní formy, obsahující všechny základní vlastnosti vědomí v přirozeném stavu.

Pokud je tedy vědomí potenciálem sebe sama ke všemu co obsahuje, obsahuje i řešení realizace tohoto záměru sebe-uskutečnění.

Jeho vlastnost věčného a potenciálního stavu bytí se v mechanismu smrti zrcadlí do opaku sebe sama – z neskutečného se projeví skutečné, z nekonečného konečné, z neurčitého konkrétní, z možného zrealizované, z věčného odvíjející se…

Jak tedy pak vypadá celý průběh umírání/rození se do sebe?

Smrt jako mezník – brána přesahu původní podoby je zrcadlem, ke kterému se přibližujeme a ve kterém se víc a víc konkretizuje to čím se stáváme skutečně. Obraz v zrcadle nabývá stále jasněji naši skutečnou podobu – poznáváme se víc a víc, až se poznáme a uskutečníme úplně ztotožněním se s tím, co nám zrcadlo ukazuje/odráží/zrcadlí jako opak. Přijímáme se souhlasem to, co v zrcadle poznáváme – ve smrti nakonec poznáme sami sebe.

Ztotožněním se se smrtí se stáváme smrtí samotnou – mechanismus doposud se jevící jako neživá a hrozivá perspektiva nevyhnutelnosti definitivního konce ožije jako bytost mající naše srdce, hodnoty, vlastnosti, zkušenosti, emoce, cit… Procházíme zrcadlem smrti jako nekonečně tenkou membránou, kterou tím vytvarujeme do naší podoby. Stáváme se díky tomu skutečnými, přesahujeme tím původní formu, ze které vycházíme, kterou tím vlastně opouštíme jako nedostatečnou k prožívání.

S takovou smrtí pak souhlasíme, protože je známá jako nejlepší přítel, souputník, který je nejbližším vyjádřením toho kým jsme. Jsme vytvarování do skutečného projevu sami sebe – zažíváme jaké to je opravdu být tím čím jsme.

Stáváme se tak skutečným odlitkem původní neskutečné formy. Jsme pozitivním otiskem negativního tvaru naší matrice – narodili jsme se do života opravdového bytí – sen se stává skutečností, to co jsme si mysleli, že jsme, můžeme nyní doopravdy zažít…

Opravdu být, znamená opravdu se narodit skrze vlastní smrt – skrze sami sebe.

 

© Ondřej Žatečka, 2015