PROCES SJEDNOCENÍ DIMENZIONÁLNÍHO ROZHRANÍ VĚDOMÍ

Veškeré dimenze vědomí aktuálně tvořené podle pravidel jejich účelu jsou prožívány jako střídající se zkušenostní prostory.

Jejich formy se mění v okamžiku vypotřebování momentálního účelu a vědomí zaujímá aktuálnější strukturu nastavení.

Ve vědomí zůstává otisk zkušenosti, včetně prostředí dimenze a je možno ho kdykoliv opět využít nebo konfigurovat ve vhodnější.

Celý tento proces pak zanechává lineární stopu kontinuity, sloužící pro orientaci vědomí v logice vnitřní vývojové mapy reflexe.

Tento lineární systém sebekódování nabízí absolutně stálou platformu, která nemá proměnné koeficienty měřítek a je nejjednodušší z hlediska příběhového dojmu bytí, závislého na akci a reakci získáváných zkušeností.

Toto nastavení je specifické pro lidský nástroj a neposkytuje variabilní segmenty systému sebeidentifikace.

Jakmile je potřebný model dané struktury a úhlu prožívání účelově vypotřebován, dochází k nalezení nástrojů v příběhu bytí, které dokážou změnit stav dle nové potřeby. Tím je vyřešený způsob přeměny, zajištěn návrat do původního modelu, ale není možné obě varianty/úrovně vědomí spojit do jednoho přítomného modelu existence.

Důvod proč by taková možnost měla být k dispozici je základní potřeba vědomí své výsledky komplexně provázat do plného vyjádření svého celistvého vzorce, aby byl patrný rozměr zmapované reflexe.

Tento systém vědomého propojení specifických oblastí reality je pro bytost s lineárním modelem myšlení nemožná a to nejen v procesu tvorby, ale i neuchopitelná koncepčně.

Je nutné situaci řešit z modelů dimenzí nelineárního vzorce existence – z prostředí archetypálního, kde ukotvení reflexe stojí na uznaných okruzích zkušeností, dostačujících na dokončený vzorec archetypu a zároveň používání tohoto vzorce pro účely celistvého záměru – tedy lineárně nepochopitelného.

Z této úrovně vědomí lze nazírat na lineární lidskou formu zkušenosti z formy tvořivě-principiální.

To kdy se vynořuje potřeba tyto modely existence sloučit, je závislé na vyčerpání možností dané existenční formy/nástroje a zacyklení formy v nových variantách, ale se stále stejným výsledkem zkušeností.

Názvosloví, hodnotový a logický koncept, prožitkový rozměr a způsob ukládání zkušenosti z odlišných dimenzí je natolik neslučitelný, že řešení se jeví jako nemožné. Z podstaty věci i nelogické, protože účel dimenzí je právě ve specifičnosti, nedosažitelné jiným způsobem.

Právě z paradoxní podstaty vzešlé vědomí zde dostává signál k vytvoření nového vývojového stádia, protože se zde zobrazuje jeho základní věčné trauma, které ho provází a motivuje, totiž nutnost sloučit neslučitelné.

A jelikož se pohybujeme na poli paradoxu, řešení bude tedy paradoxně velice jednoduché, nikoliv neuchopitelné rozměrem z aktuálního nastavení myšlení.

V první řadě musí řešení obsahovat uspokojení všech potřeb motivací dosavadního vývoje. Musí uspokojit dokonce i potřeby, které se jeví jako neaktuální a hodnotově překonané, jinak by tyto nepostoupili do nové struktury bytí z prostředí lineárního modelu sebepoznání – nebyly by smyslově vsazeny do tvarovaného celku.

Všechno co má jakoukoliv hodnotu a úroveň ve veškerých projevech bytí, musí být sjednoceno vyčerpávající mírou naplnění svého účelu.

Není zcelujícím mechanismem hodnotová selekce projevů bytí, ale komplexnost řešení v jeho univerzálnosti, velkorysosti a nestrannosti ke všem variantám realizace potenciálu života.

Proto řešení hledejme v tom neprimitivnějším a nejpřízemnějším z projevů potřeb, protože pokud tyto projevy nový model obsáhne, obsáhne už cokoliv dalšího.

To nejubožejší a nejděsivější co si dokážeme představit je strach ze ztráty individuality/identity a všeho co k ní slouží. Bohužel to co nám ji doposud umožnilo získavat se pak obrací proti všemu ostatnímu a chrání získané vymezováním se, agresí, zlobou, sobectvím a falešnou mocí.

Nový model tedy musí individualitu respektovat jako opět to hlavní, co je cílem – jen v mnohem větším měřítku.

Musí také být nástrojem na její podporu a musí naplnit její potřeby bez rozlišování jejich hodnoty nebo způsobilosti.

Musí završit snažení a účel celého procesu vědomí, musí nabídnout komplexní odpověď na otázku vlastní hodnoty. Musí nabízet vítězství pro všechny, protože poražení protivníka vítěze nikdy nestvoří – pouze jen dočasného držitele pomyslného prvenství a pocitu práva na uspokojení svých potřeb.

Řešení tedy spočívá ve sjednocení reflexivně účelových rozdílů, vytvořením skutečného existenčně-vědomého rozdílu – tedy různé formy a jejich odlišnosti spojit vytvořením absolutního Celku vědomí pro každého zvlášť a úplně stejně definitivně, aby obsahoval všechno co jest.

Individualita nebude sjednocována s Celkem – ten bude v celém rozsahu dán každé formě individálního projevu k jejímu preferenčnímu naplnění a bude jediným jeho účelem a smyslem.

Vznikne tak rozměr vědomí, kde dosavadní celistvost a nekonečnost projevů bytí získavá rozměr atomu proti původnímu svému rozměru celého hmotného vesmíru, kterým se teď stává struktura celistvých mikrosvětů individualit, sjednocených se svými světy, kterých je k dispozici vždy tolik, kolik je projevených forem.

Není už třeba zápas o místo a prvenství, protože má každá individualita svůj vlastní, celý svět.

Co je tedy praktickým, vědomým a novým výsledkem tohoto konceptu existence? Je to prostor, ve kterém se to děje a který je vhodnějším životním prostředím. Není v něm potřeba nadále udržovat mechanismy k sebeidentifikaci, protože zkušenost individulality je dostatečně nosnou a nezpochybnitelnou strukturou vlastní formy.

Je to holografický prostor existence, kde rozměr neurčuje měřitelný rozsah hodnot, ale hloubka archetypálních struktur, vnořených jedna do druhé, vzájemně se podmiňujících vlastní suverenitou a posilujících vlastní skutečnost projevem vlastní identity – naplněním bazálních potřeb, shodných pro všechny dimenze vědomí – vyrovnání se s traumatem bytí, skrze vytvoření skutečné bytosti a spojení se s ní v Jednoho při zachování od sebe oddělených forem.

© Ondřej Žatečka, 2016