PODSTATA ENERGIE TVORBY SKUTEČNOSTI

Výklad vstupních pojmů:

Energie(výtah z obecných definic): Energie je slovo vytvořené fyziky v polovině devatenáctého století, z řeckého energeia (vůle, síla či schopnost k činům).

Zákon zachování energie říká, že energie se může měnit z jednoho druhu na jiný, nelze ji vytvořit ani zničit, v izolované soustavě však její celkové množství zůstává stejné.

Soudobá, mnohem obecnější a přesnější definice zákona zachování energie v teoretické fyzice se opírá o pojem symetrie* vůči časovému posunutí. Nechť je obecný systém symetrický vůči operaci časového posunutí. Pak se v tomto systému zachovává aditivní (přídavná, související se sčítáním..) fyzikální veličina, která se nazývá energie.

(*Symetrie je jeden z ústředních pojmů vědy, zejména pak teoretické fyziky, matematiky a geometrie 20. století. Daný jev či objekt je symetrický, jestliže je pro něj možné zavést či uvažovat určitou operaci symetrie, pomocí které se příslušný jev či objekt stane v jistém smyslu totožný sám se sebou.)

Obecně je energie fyzikální veličina, která bývá charakterizována jako schopnost hmoty (látky nebo pole) konat práci.

V tomto pojednání je tato schopnost ústředním tématem – podstata jejího mechanismu konání jako vědomé vůle umožňující tvoření.

Tvorba – přítomný výsledek soustředného zájmu o realizaci určitého prioritního potenciálu.

Jedná se o komlex aktivit/dějů, které vyúsťují do artefaktu, který je odlišný od toho co v realitě/zkušenosti/podmínkách doposud existovalo, bylo projeveno nebo umožněno.

Skutečnost – subjektivně uznaná forma bytí, reflexně ověřitelná následkem vlastního nezvratného jednání.

Vycházíme-li z předpokladu, že prvotním impulsem zájmu o tvoření konkrétního výsledku je náš záměr ke tvorbě nutně dojdeme do bodu potřeby zvolit funkční strategii vedoucí k tomuto výsledku.

Zde je potřeba si uvědomit, že úplný úspěch dosažení záměru je přímo závislý na schopnosti záměr neustále sledovat nikoliv srovnáváním s aktuálním výsledkem našich aktivit a přispůsobování strategií k větší úspěšnosti dosažení shody, ale na naší schopnosti z rozdílu výsledku aktivit a podoby původního záměru upravovat náš záměr.

Nedorozumění, ke kterému totiž dochází je způsobeno představou, že úspěch našich aktivit spočívá v dosažení přesně toho, čeho jsme zamýšleli původně dosáhnout. Náš záměr by se tedy povedlo zrealizovat pokud je zrealizován tak, jak jsme si představovali.

Zde se nabízí otázka, proč se při naší snaze o jeho realizaci může rýsovat i jiná podoba výsledku než ta, o kterou usilujeme.

Zpravidla to připisujeme nevhodnosti nebo nepřesnosti zvolené taktiky realizace, kterou zkoušíme poprvé – „chybami se člověk učí“.

Ale učit se má co? Být efektivnější v taktice k dosažení přání? Nebo spíš k úpravě přání, které zřejmě vypadá vždy tak, jak jsme schopni vyhodnotit naše potřeby?

Pokud výsledek našeho snažení neodpovídá našemu plánovanému přání není nikdy problém ve špatně zvolené strategii.

Když totiž víme co chceme, tak vše co podnikáme pro dosažení výsledku neustále podléhá tomu, že známe naprosto přesně – jak má výsledek vypadat, tudíž nemůžeme zvolit jiný způsob realizace než ten, který vychází z požadovaného výsledku. Vytváříme „energii“ – pohyb celého našeho bytí pro jasně vypadající cíl.

Z toho tedy vyplývá skutečnost, že je náš záměr realizován vždy přesně takový, jaký je.

Skutečnost je totiž vždy přesná podoba toho, co si přejeme – jen v rozměru celku, majícího vlastnosti sjednocení všech forem, v ní obsažených.

Každá forma je z podstaty vždy v Jednotě s ostatními – je jen jinou formou/projevem téhož vědomí, tudíž dopad našeho záměru je na ní projeven s ohledem na naší Jednotu s ní – se vším.

Zákon zachování energie – Jednoty, symetrie ve všem a všech – tedy i v nás. Symetrie záměru a výsledku.

Nelze totiž z podstaty věci přidat nebo vytvořit nezávisle na ostatním výsledek, který je inertní vůči svému zdroji.

Plod nemůže dozrát bez slunce, bez vláhy čerpané kořeny, bez všeho potřebného co ho utváří plodem. Podléhá přímé závislosti na vzájemné závislosti forem, jež ho vyživují a tím mu umožňují skutečnost plodu.

Pouze v jejich vztahové provázanosti může jako plod vzniknout a uzrát. Bylo by jeho pošetilým záměrem, kdyby se ve své nejvrcholnější podobě zralosti rozhodl zůstat a udržet si svou dokonalost a výjimečnost ve snaze se zbavit všeho co mu umožnilo se tím stát. Kdyby odmítl sloužit dál jako pokladnice života pro vznik nového vzorce vztahů, tvořícího další plody. Pokud by jeho záměr byl motivován nadřazeností z jeho důležitosti jako konečného výsledku a odmítl by se podílet na vztahové závislosti, pak by se jeho skutečností stala marnost všeho, čím je. Jeho záměr by tak vytvořil přesnou podobu jeho existenční skutečnosti.

Podstata energie tvoření spočívá pouze v iluzi** pohybu stávající skutečnosti k vytvoření přeměny ve skutečnost jinou – lepší. Nelze dosáhnout naší lepší formy vůči formě jiné – horší, jelikož je k dispozici vždy jen Jedna.

Jediné co lze tedy ovlivnit je úprava záměru ke sjednocení všech těchto divergentních směrů – namířením všech směrů v nás, v jeden směr jejich smířením (smír, smířit se, mířit společně..) – pouze úprava stávající formy jejím zpřesňováním, zkvalitňováním její skutečnosti hlubším zvnitřňováním – pokládáním různých tvarů na sebe do hologramu nového tvaru prostorově i časově zaměnitelného z jakéhokoliv úhlu pohledu – do tvaru vztahového.

Jedině vzájemně závislý vztah umožňuje různým formám najít styčné plochy, kde se jejich nesrourodé tvary vzájemně stávají do sebe přesně zapadajícími výřezy klíče a zámku. Pak se kostrbaté dílky odlišností forem propojí do obrazu, vystupujícího z mozaiky jejich spojení jako pravá skutečnost jejich existence.

Pak se všechny rozdíly a nesmířlivosti stanou uznaným právem na jejich existenci, jedině pak stanou v úctě skutečnosti bytí na věky – až se ukáže, že jen díky jejich odlišnosti může existovat a poznat se skutečně podstata Celku – jejich trvalé a nedělitelné Jednoty.

Kdy, jak a jestli vůbec se tak stane, je přímo závislé na našem záměru, co a v jaké šíři/rozměru chceme, aby se stalo. Je důležité si připomenout, že není řešením hledat způsob realizace – ten už je vždy dán přirozeně tím, co, proč a v jaké míře chceme, aby se uskutečnilo.

**Tato iluze je však jedinou možností jak se lze potřebného pohybu dosáhnout – pohybu od sebe k sobě. Je naprosto dokonalým cirkusovým saltem, umožňujícímu podívat se na sebe „zvenčí“, být svědkem sami sebe mimo sebe, ale prožívat to přitom v sobě – v tom koho pozorujeme.

© Ondřej Žatečka, 2015