PARADOX JAKO MĚŘÍTKO TVORBY ZKUŠENOSTI

Výklad vstupních pojmů:

Příklady z obecných definic:

Paradox (z řeckého paradoxos – nepodobný, náhlý, neočekávaný) je tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek. Nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá.

Podobný paradoxu je oxymoron, v němž však nejde o ucelenou myšlenku, ale jen o slovní spojení nebo slova, která se navzájem významově popírají.

Oxymóron (protimluv, z řeckého oxys „ostrý“ + moros „tupý“) je v lingvistice spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje – např. „ohlušující ticho“, „svítání na západě“ (Otokar Březina). Při striktním výkladu použitých slov by oxymóron tvořil logický spor, paradox.

V tomto pojednání je paradox chápán jako základní stav vědomí, vytvářející jednotku měřítka reflexe, univerzální pro jakékoliv nastavení vědomí k získání jakékoliv zkušenosti.

Pokud máme správně pochopit situaci, ve které vznikají základní měřítka námi uznaných hodnot sebereflexe je potřeba si uvědomit, že běžně využíváme už předdefinované parametry těchto měřítek.

Jednoduchým příkladem může být dobro a zlo. Tyto dvě polaritně chápané hodnoty přiřazujeme u zažívaného tématu věcem podle určitých kritérií.

U každé bytosti se pak liší v závislosti na jejích prioritách a síle morálního kodexu. To jak vyhodnotíme jevy v našem procesu pomocí těchto měřítek nám určuje následný vývoj/směr našeho sebeprožívání. To co bude vyhodnoceno jako zlo, bude mít i dál v našem životě tuto roli/hodnotu/smysl a naopak.

Není předmětem zde hledat odpovědi pro důvody těchto rozdílů, které vždy určují individuální nastavení, ale jde o charakteristiku základního a všem společného mechanismu tvorby těchto měřítek – způsobu měření jednotky nějaké hodnoty v základním prostředí vědomí, které neobsahuje příslušné srovnávací modely.

Abychom si dokázali takovou situaci představit, je nutno začít s něčím co sami běžně používáme.

Při určování hodnoty něčeho aktuálního se opíráme o rozdíly dané věci a toho co už známe a je to pevně zakotveno v našich zkušenostech pro další orientaci a pohyb procesu bytí.

Dokážeme například poznat barvu díky tomu, že známe odlišnosti barev.

Barvy jsme schopni označit a rozlišit díky jejich vzájemnému rozdílu – například díky srovnání modré barvy s červenou jsme kdysi pochopili jejich specifickou podobu a jsme už vždy schopni poznat červenou barvu i kdybychom byly zavřeni v červené místnosti bez jediného náznaku odstínu jiných barev – máme už zažitou potřebnou zkušenost červené barvy.

Jenže zkusme si představit situaci, kdy je stále přítomna jako naše jediná realita pouze tato červená barva a nikdy jsme nic jiného nepoznali. Nevíme, že něco jiného vůbec může být a tudíž vlastně ani nepoznáme, že jsme jí obklopeni jako prostředím našeho bytí – nemáme jak zjistit, že jsme odjakživa v červeném světě a nemáme k tomu ani důvod.

Nemůžeme poznat to, v čem jsme večně jako něco co lze nějak definovat, protože není vůči čemu zažít zkušenost rozdílu toho, co je stále přítomno – tedy si to neuvědomujeme – takže to nemůže být prožito, neexistuje pak zkušenost, neexistuje svědek této skutečnosti – tudíž to ve vědomí neexistuje – neexistuje to tedy vůbec, tím pádem neexistuje ani vědomí, které se tím zabývá.

Z tohoto příkladu plyne, že jednotky hodnot námi používaných k orientaci v našich životech už vycházejí z hotového modelu a tento model má ve svém základu univerzální jednotku měřítka sebereflexe, která je neměnná a určující naprosto všechny naše priority a záměry.

Tato základní jednotka je předmětem našeho zájmu. Je totiž určující silou všeho co jest, je živoucím projevem smyslu a cíle celé existence, je jedinou hybnou silou a důvodem všech forem bytí a jedinou motivací jejich úsilí.

Abychom dokázali najít tuto základní jednotku sebe sama v rozmanitosti projevů, stačí udělat jediné – použít při jejím hledání stejnou strategii, která je i její podstatou: univerzálnost/stabilita/neměnnost – najít tedy vlastnost, společnou pro všechny námi používaná měřítka hodnot – náš vlastní systém získávání zkušenosti a určování hodnot (viz. dobro a zlo),

Pokud je tedy způsobem hledání jednotky protiklad – dualita určité hodnoty, je zřejmé, že tato základní jednotka bude měřítkem protikladu, ale v takovém rozměru/extrému, že obsáhne jakkoukoliv projevenou formu duality/rozdílu/opaku.

Jejím měřítkem musí být tedy paradox sebe sama v míře schopné pojmout/určit veškeré projevené i potenciální rozměry vědomí a všech nekonečných projevů forem pro cokoliv co je vždy pro vědomí žádoucí.

Paradox musí být tak extrémní, že dokáže probudit uvědomění sebe sama až ke skutečnému životu – dokáže zažehnout život/vědomí – a bude i tak definitivní, že nemá žádnou limitující strukturu a zároveň dává naprosto přesný záchytný bod v prostředí bez měřítek, které umožňují takové stabilní ukotvení.

Musí mít v sobě takovou univerzálnost, že bude jediným věčným Zdrojem bytí – jeho energií/proudem/hybatelem, která však musí mít povahu paradoxní – tudíž je věčným Zdrojem díky tomu, že k tomu nic nepotřebuje, nic nespotřebovává, nic nepoužívá, ničím tomu nepřekáží – musí to tedy umožňovat tím, že skutečně neexistuje.

Je pouze ve vědomí jako takto definovaná koncepce – Je vědomím neexistujího Zdroje, existujícího v reflexi.

Vědomí, které skutečně reflektuje svůj Zdrojový stav jako neexistenci – absolutně vyplňuje samo sebe uvědoměním. Je to právě toto uvědomění, které je nekonečné a věčné ve své skutečnosti reflexe. Je živou a vědomou platformou jen díky svému rozporu, který absolutně popírá existenci toho, kdo si to uvědomuje.

Pouze takový paradox vytváří vztah, který je projevený vědomým a jednotným bytím reflexe – ukotvením se uprostřed paradoxu, v podobě Zdroje.

Skutečně neexistuji.“

 

© Ondřej Žatečka, 2016