MULTIDIMENZIONÁLNÍ STRUKTURA VĚDOMÍ – pojednání o způsobu získání osobní zkušenosti

Výklad vstupních pojmů:

Dimenze – (z lat. dimensio, rozměr), v matematice dimenze označuje počet parametrů, kterými jsme schopni každý vektor daného vektorového prostoru jednoznačně popsat.

V tomto pojednání je dimenze chápána jako vlastní rozměr vědomí, specificky sloužící k realizaci konkrétního potenciálu, který vytváří platnou zkušenost.

Struktura – organizace matice pohybu vědomí podle záměru sebetvorby.

Vědomí – Základní stav existence, nepodléhající jiné tvořivé síle než je její přirozený stav vzešlý ze své paradoxní podstaty – „skutečně vím, že neexistuji“.

Základním problémem pochopení multidimenzionálního prožívání sebe sama je vytváření snah o představu podoby takového prožitku, o podobu dimenzí jako světů z forem různých vibrací hmoty nebo energií.

Pokud investujeme úsilí tímto směrem, zpravidla dochází k namnožení konstrukcí dosavadního prožívání sebe sama. Vznikají také zkreslené koncepty jiných – nových smyslů, které to umožňují vidět, cítit, vnímat…

Představy jednotlivých dimenzí se pak často tvoří jako hierarchie skutečných světů, stavěných v odstupňování úrovní dobra a zla, jako morální nebo hodnotový žebřík, určující způsobilost bytosti k obývání dimenze.

Všechny tyto snahy neumožnují do situace reálně proniknout a nakonec vedou k oddělování sebe od celku v ještě vyšší míře než bylo původním impulsem se spojovat.

Kontraproduktivní výsledek je jasným ukazatelem k nutné změně úhlu pohledu na celou problematiku a protože k dispozici není nic víc než dosavadní zkušenost sebeprožívání je jasné, že systém vedoucí k úspěchu musí být vystavěn jen z ní.

Důležitým a prvotním faktorem úspěchu je dokonalé pochopení vlastního záměru, který nás motivuje. Pokud je náš záměr postaven čistě reflexně, stává se velmi silnou orientační platformou. Pokud je ale postaven ke prospěchu větší individualizace, která chce zesílit duchovně na úkor ostatních forem a vůči jejich porážce, dochází k falešné struktuře ašrámu, ke zbožťování nemilosrdného vládce dobra. Ten pak rozhoduje o vině a nevině ve vztahu k udržení vlastní moci.

Je potřeba pochopit, že různé dimenze vědomí nejsou organizovány podle nižších a vyšších pater morálně – hodnotových úrovní vědomí. Dimenze je spíše něco jako vnitřní prostor, fungujicí podle nejmenšího možného počtu pravidel a zákonů, které jsou schopny vytvořit podmínky pro specifickou zkušenost. Z toho tedy plyne, že dimenze je virtuální – iluzorní prostředí, umožňující efektivní reálnou zkušenost, díky své specializaci.

Pokud bychom uvedli konkrétní příklad, který běžně používáme, tak je to třeba naše minulost. Naše vzpomínky jsou dimenzí vláken, vedoucí přímo k podobě našeho přítomného stavu – tak se nám to jeví. Tuto dimenzi používáme naprosto běžně, bez složitých mechanismů psychiky. Pokud se v našem životě vyskytne situace, kdy potřebujeme „zapátrat“ v paměti a najít soubory vzpomínek potřebných k vyřešení přítomné situace, stane se tak vždy automaticky. Vyhodnocenou informaci vložíme do aktuálního problému a ona tam zapracuje a mění/utváří realitu – je přijata jako validní.

Co je ale na tomto příkladu to stěžejní? To, že zkušenosti získané v této chvíli z minulosti se opírají jen o náš souhlas, že se to kdysi událo. Reálné, skutečné jako přítomnost před námi na tom není naprosto nic.

Všimněme si ale jednoho úspěšného prvku – v přítomnosti jsme byli současně ve dvou dimenzích. Operovali jsme jak „teď a tady“ tak i „tehdy a tam“. Dokonce a pouze na spojení vlastností obou dimenzí mohlo vzniknout řešení dané situace. Zde se nám začíná rozkrývat systém, kterým musíme přemýšlet dál.

Pokud je tedy dimenze nástrojem podmínek pro určitou realizaci vědomí, je vědomí samo převlékáno plynule a automaticky podle jeho potřeb do různých dimenzí – záměr zde modeluje podmínky prostředí, které jsou nejvhodnější.

Z toho ovšem pak plyne fakt, že nelze prožívat sebe multidimenzionálně. Prožívat lze pouze aktuální dimenzi podle toho, co je předmětem zkušenosti. Z tohoto úhlu je to pravda. Nepřekonatelnou veličinou je zde čas – průběh a střídání dimenzí v čase – zákon akce a reakce, příčiny a následku.

Jenže je potřeba si uvědomit strukturu dimenzí jako neomezeného rezervoáru jejich variant pro daný konkrétní účel. Ve své účelové podstatě jsou všechny dimenze dostupné svým společným smyslem – tudíž se stávají jen jedinou dimenzí, která je postavena na univerzální definici dimenze jako takové.

Taková dimenze umožňuje vytvoření prostoru, který obsahuje všechny dimenze.

Jak? Zde se nám vrací do hry náš neporazitelný čas – resp. jeho nejjednoduší kontinuální forma. Pokud ho totiž budeme na vědomí aplikovat jako jeho „vlastnost“, umožní to vědomí rozvrstvit se do různých forem – tak jak je známe a jakými i sami věříme, že jsme. Čas zde vytvoří prostor ze vzdáleností/vztahů proměn jednotlivých forem – vzniká dimenze jediného vědomí. Tím se projeví realita, kterou považujeme za náš běžný svět.

Do tohoto světa patří i naše minulost – konstrukce vzpomínek, naše budoucnost – představy o našem vývoji. Dále traumata – dynamika energií našich emocí, archetypální dynamika postavená na souborech našich a kolektivních zkušeností a jejich genetický kód. Vztahová dynamika je též jednou ze stěžejních dimenzí pro sebeurčení a vymezování svých hodnot vůči jiným.

To vše a další a další variety specifických prostorů, zároveň se specializujích v reflexi k ostatním dimenzím tvoří přítomný střed vlastního vědomí, kontinuálně a ladně se transformujícího v nepřetržitém toku života. Života, který prožíváme jako vlastní zrcadlení ve všem co jest.

Multidimenzionalita je tedy přítomné zažívání všeho co obsahujeme, ať v projevech konkrétních nebo potenciálních.

Pokud ji chceme číst skrz nazkrz všemi prostředky co máme k dispozici, stačí najít ve všech dimenzích vlastnosti a pravidla, které se mezi nimi nemění. Ve všech jsou ve stále stejné podobě/projevu. Tyto vlákna „Adrianiny niťi“ jsou definicí naší pravé podstaty – naší pravdivé a jediné totožnosti. Jsou neměnné a ničemu tudíž nepodléhají, protože jsou podstatou naší reflexe a sebetvorby. Jsou Zdrojem – naším Zdrojem – námi samotnými.

© Ondřej Žatečka 2015