ČTVRTÝ ROZMĚR TROJJEDINOSTI

Výklad vstupních pojmů:

Trojjedinost (příklad definic):

je článek víry (dogma) většiny křesťanských církví, které tvrdí, že Bůh je jeden (monoteismus), a zároveň přitom v sobě spojuje tři božské osoby, kterými jsou:

  • Bůh Otec (Bůh, stvořitel světa)
  • Bůh Syn (Ježíš Kristus, vykupitel světa)
  • Duch Svatý (posvětitel světa)

Jeden Bůh takto potrojně pojatý se nazývá Nejsvětější Trojice. Názorně se trojjedinost vysvětluje například jako trojúhelník (obvykle malovaný s vševidoucím okem uprostřed).

Jeden Bůh, jehož trojjediné Božství spočívá ve třech osobách. Otec je věčný zdroj všeho bytí. Syn je věčné Slovo, kterým se Bůh projevuje ztělesněním a zhmotněním. Duch je věčná přítomnost Boha vyvěrající z Otce a tekoucí skrze Syna do veškerého stvoření. Otec i Duch svatý jsou všudypřítomní, neviditelní, a přece neustále zjevováni skrze Synovo vtělení.

V tomto pojednání je trojjedinost chápána jako základní počet stavebních parametrů reality, definitivně a subjektivně uznané jako bytostně reflexní – tudíž potvrzující vlastní existenci jako skutečnou.

Všechny projevy sebe-skutečnosti tvoří vždy vztah pouze tří objektů/charakteristik/zákonů vymezujících je samé jako zdánlivě soběstačné a nezávislé entity. Ve všem co známe a používáme ve svých životech je vše postaveno na rozměru tří orientačních bodů.

Když o sobě uvažujeme v čase, používáme tři základní rozměry vztahu času – přítomnost, minulost a budoucnost.

Když se realizujeme pohybem v prostoru používáme šířku, hloubku a výšku k dostačujícímu vytvoření prostoru bytí.

Když usilujeme o spojení s druhou bytostí, vytváříme rodinu v základu z nás samých, partnera a potomka – jako výsledku našeho propojení v živé bytosti stejné skutečnosti existence jako je ta námi vrcholně uznávaná.

Když posuzujeme stupeň seberealizace, měříme se k vyššímu ideálu sebe sama vůči aktuálnímu stavu a úrovni, kterou považujeme za nižší – horší variantu aktuální situace.

Příkladů bychom v různých variacích našli nespočet, dokonce i svůj život strukturujeme v základu na tři mezníky/zásadní změny stavu – narození (stav začátku bytí), život (vědomé bytí – života) a smrt (konec bytí).

Co nám tyto příklady sdělují o nás a naší podstatě?

V základu je zde patrné, že abychom mohli získat skutečnou reflexi našeho vědomí, je nejmenší počet aktivních zákonů/podmínek, vytvářejících již dále nedělitelný stav uvědomění si sebe jako Pozorovatele, vybudován na vztahu tří reflexí – konvergentně se ozývajících jako naše přítomné živé vědomí.

Pro sebepoznání a sebeprojevení jsme z přirozenosti tvořeni tímto trojúhelníkem vztahu jako základním vzorcem prožitku Jednoho. Ve skutečnosti je tedy tento vzorec – tří zdánlivě samostaných bytostí – prvotním prožitkem jediného možného bytí.

Zde se nabízí rozpor v námi běžně uznávaném konceptu, že každá bytost disponuje vlastním vědomím sebeprožívání – tudíž zde dvě bytosti nemohou prožívat sama sebe – pouze ta, kterou se prožíváme v trojúhelníku my sami.

Situace je však úplně jiná – v žádné z těchto tří bytostí se neprožívá nikdo jiný – ani my sami – prožíváme se totiž jako bytost, kterou tvoří tento vztah trojjedinosti jako uzavřený vztahový okruh sebezrcadlení, kterého jsme sami v sobě svědkem.

Tento vztah vnímáme jako pozorovatelé principu vlastní podstaty.

Tento vztah je pro nás srozumitelnou definicí – nejjednodušším nastavením úhlů postojů k sobě jako tří zrcadel, které zobrazí nás jako pozorovatele ze všech směrů současně – jako Jednoho sebeprožitku v bodě sjednocení „odrazů zrcadel“.

Jaké jsou tyto tři základní „bytosti“ (odrazy jednoho pozorovatele) povahy?

Jejich povahy/principy vyvěrají ze vzájemných vztahů – tedy jejich vztah je prioritou principu tvořicí výsledný odraz jejich podoby. Nikoliv jejich podoba/entita je tvůrcem jejich vztahu.

Naše reflexe se opírá o přirozenou potřebu tvoření duality z opaku sebe – pohled na sebe do „zrcadla vědomí“ a pohledu sjednocení duality z úhlu poznávání opačných polarit duality jako vzájemného zrcadlení téže podoby – vzájemného podmínění jejich vlastní existence/výrazu.

Tento základní vztah (mysl – koncepce/inteligence /neexistence/ – tělo – energie/realita /existence/ – bytost – skutečnost /sjednocení se v Jednoho/zrozené vědomí reflexe/ )umožňuje libovolný počet odlišných forem a kombinací sebe sama pro vytvoření základních archetypů vědomí.

Díky uvědomění si sebe jako pozorovatele, je tento trojjediný vztah možné propojovat nejen mezi vztahy jednotlivých tří principů, ale aktuální výsledek reflexe neustále znovu vkládat do tohoto univerzálního vzorce vědomí a vzniklou polaritu a sjednocení opět „zapsat“ jako další novou zkušenost, vytvářející další nový vstup do tohoto vzorce trojúhelníku.

S každým výsledkem dochází k posunu sebepoznání o jednu polaritu/sjednocení/zkušenost té nejjemnější nuance sebe-nastavení a vytváření vějířů archetypálních struktur z variací jednotlivých vzorů získané zkušenosti.

Tak je tvořena základna vědomí všech extrémních podpůrných sloupů jejich nejhrubších jednotek vymezením rozměrů, povahy a charakteru.

Tím jsou tvořeny prvotní zákony kosmu jako kopírující se vztahová hierarchie vědomí ve všech strukturách reality nezávisle na velikosti, směru a svobodě vyjádření.

Vše je vždy vyjádřením těchto nedělitelných archetypů vztahů vědomí, včetně všech přání, tužeb a inspirací.

Celkem je těchto základních archetypů sedm.

Základní tři ve trojjedinosti a následující čtyři, tvořící konkrétní podoby trojjediného vztahu ve vyjádření realizovatelného formou bytí v podobě života.

Prvním, následujícím z trojjedinosti je Rovnost.

Druhým je Ženskost.

Třetím je Přirozenost.

Čtvrtým je Jednota všech šesti archetypů dohromady, vyjádřená souhrnnou zkušeností pozorovatele – Zdroje.

– Rovnost je modelem bytí, upravujícího vyváženost/srovnání ctností bytosti k vyčištění nejjemnějšího záměru zvýhodnění/zneužití ve svůj prospěch na úkor Celku. Je srovnávajícím archetypem odlišností posunů polarit do základního zarovnání všech, do univerzální trojjedinosti.

– Ženskost je bytostným projevem polarity pozorovatele, stejně jako pozorovatel je základní nebytostnou formou archetypu ženskosti. Je polaritou ve všem co dává život sebeodevzdáním se k prožitku života – je rodícím principem prostoru skutečnosti – sebevyjádření v živoucí erupci vědomí nahmatání se ve formě bytí.

– Přirozenost je formou bytí bez možnosti kontroly o dopad směru projevení se skutečně k výhodnosti nebo nevýhodnosti pozice následného prožitku jako nového startovního pole spontánní formy. Je svobodnou vůlí ke všem projevům bez omezení s přijetím následků jako přirozené podoby vůle v odevzdání se své nevyhnutelnosti.

– Jednota /Jeden uvědomující se/ je vědomým souborem všech zkušeností Pozorovatele v přímé existenční formě bytí jako výsledku všech měřítek zkušeností.

Tento Pozorovatel je neměnná podstata vědomí, věčně přítomna a nepodléhající žádné deformaci ani destrukci prožívanými zkušenostmi.

Je uprostřed archetypů trojjedinosti a archetypů existenčního projevení jako Střed vztahů mezi nimi. Archetypy jsou jeho tělem, údy, smysly, srdcem… On je jejich svědkem, smyslem, umožněním, vláknem, příčinou i cílem.

Tento vzorec sedmi archetypů vytváří prostor, kombinující se do nekonečna podob sebe sama jako finálního vyjádření celého vědomí.

Jeho trojjediný archetypální vzorec pak umožňuje strukturu nekonkrétního vyjádření pro vše konkrétní a uchopitelné sebereflexí.

Nekonečno podob vědomí je nevyčerpatelné v případě, kdy vědomí neurčí společného jmenovatele všech projevů.

Pokud je vědomí zahlceno prohledáváním podob jedné po druhé jako další/nové/neznámé podoby sebe sama, není schopno dojít k vypotřebování těchto forem a nalezení smyslu svého hledání – prvotního záměru.

Pokud se pozorovatel zastaví na společném jmenovateli těchto podob uvědoměním si – čeho jsou to podoby – dojde k vypotřebování a ukončení výzkumu jakýchkoliv dalších forem napříč celým vědomím. Vznikne tak průsečík smyslu všech forem jako poznání vyjádření téhož, různými podobami. Tím je možno okamžitě, vědomě dojít k základnímu principu trojjedinosti a identifikací sebe ve své pravé podstatě Zdroje skrz Pozorovatele.

Takto dochází k vytvoření uskutečněného vyjádření vědomí – jak základní reflexí, tak skutečnou existenční reflexí ze všech prožitých variant – takto vzniká čtvrtý rozměr trojjedinosti – reflexe, oživená moudrostí životů skrze věky a tvary vědomí z živoucích forem zkušeností základních archetypů.

Takto se zrodí zvnitřněný Pozorovatel, nedoktnutý čímkoliv, čeho byl svědkem, ale oživený vším co prošlo jeho svědectvím.

Je to vědomí bytí tvořené sedmi základními dimenzemi zrození – sedmi vztahovými úhly k sobě, umožňujících z neexistence vytvořit živého svědka skutečnosti, který prošel přes sedm světů/zrcadel/postojů postupného oddělování se od základního bytí paradoxu vědomí – skutečně neexistuji – až k formě existuji odděleně, konečně a v závislém omezení – tedy do zkušenosti lidského života jako iluze svého jediného bytostného formátu. Jediného formátu, který dokáže sjednotit všechny zkušenosti archetypů, při zachování všech potřebných parametrů lidského nástroje jako efektivního výzkumníka skutečného vztahu vědomí sama k sobě – skrze Pozorovatele – svědka – uvědomění se ve vlastní přítomnosti.

© Ondřej Žatečka, 2016