Archetypová kosmologie

Archetypová kosmologie je nová akademická disciplína, která je rozvíjena skupinou odborníků a badatelů sídlících převážně v okolí kalifornského San Franciska. Zkoumá korelace mezi rozličnými archetypickými vzorci lidské zkušenosti a strukturálním řádem sluneční soustavy a využívá pro tento účel metodologii, výkladové principy a kosmologickou perspektivu astrologie. Jedná se o multidisciplinární obor, čerpající vedle astrologie také z hlubinné psychologie, historie, filosofie, kosmologie, religionistiky, srovnávací mytologie, kulturologie, uměnovědných oborů a věd nového paradigmatu. Tři klíčové ideové zdroje, jejichž vliv a souběh vedl ke vzniku archetypové kosmologie, jsou řecká filosofie, hlubinná psychologie a astrologie. Základy tohoto oboru formuloval filosof a kulturní historik Richard Tarnas ve své knize Cosmos and Psyche (2006).

Důkazy o pozoruhodných korelacích mezi planetárními cykly a klíčovými událostmi světových dějin, které Tarnas představil, propůjčují tomuto oboru, nazvanému archetypová astrologie, novou a nečekanou hodnověrnost a poskytují dosud nejpádnější svědectví o tom, že astrologie jako pradávný symbolický systém, který v předchozích dekádách integroval poznatky z oblasti hlubinné, humanistické a transpersonální psychologie, zasluhuje seriózní zkoumání. Ačkoli je astrologie neslučitelná se základními principy mechanistické vědy a materialistickým pojetím skutečnosti, které formovaly obraz světa u moderního člověka, jeví se jako kompatibilní se zjištěními tzv. věd nového paradigmatu. Jedná se například o koncepty holismu, vzájemné propojenosti a závislosti, organicismu, samoorganizace a nonlokality, jež vznikly na bázi teorie relativity a kvantové teorie ve fyzice, o systémové přístupy v biologii, a také o poznatky z oblasti transpersonální psychologie.

Pokud jde o historické kořeny archetypové kosmologie, integruje astrologická perspektiva filosofické myšlení i mytickou vnímavost starých Řeků: zahrnuje jak homérskou vizi olympského panteonu bohů a bohyň, tak pythagorejsko-platónskou koncepci harmonicky uspořádaného vesmíru napájeného archetypickými formami, jejichž podstata je jak mytická, tak matematická. Současnějším historickým zdrojem archetypové kosmologie se stala psychologie C. G. Junga, který archetypy nejprve identifikoval jako vrozené vnitřní preformující faktory lidské psychiky. Ve svém pozdním období již ovšem sám Jung formulací principu synchronicity postuloval, že archetypy jsou „psychoidní“, a že se tedy jejich působení projevuje jak intrapsychicky, tak navenek ve formě korespondujících vnějších událostí. Tím předestřel způsob chápání archetypů jako kosmologických faktorů propojujících zároveň lidské nitro a vnější svět, psyché a kosmos. Vzhledem k tomu, že planety jsou jak nositeli příslušných archetypických významů, tak hmotnými objekty vnějšího světa, stala se astrologie pro archetypovou kosmologii eminentním příkladem disciplíny dokumentující inherentní a všudypřítomné propojení vnitřního a vnějšího světa.

Tarnas astrologii v tomto smyslu znovuobjevil v 70. letech 20. století během spolupráce s transpersonálním psychologem Stanislavem Grofem v Esalenském institutu v Kalifornii, kde navzdory počáteční skepsi odhalili diagnostickou užitečnost astrologické analýzy u zájemců o holotropní sezení. Grof následně zakomponoval astrologii do svého souhrnného konceptu transpersonální psychologie, představeného v jeho klíčové knize Psychologie budoucnosti, a téma shrnul v článku Holotropic Research and Archetypal Astrology (Archai vol. I, 2009). Vedle Junga a Grofa byli pro Tarnasovu formulaci základů archetypové kosmologie zásadně důležití ještě psycholog James Hillman a mytolog Joseph Campbell.

Spolupráce Grofa s Tarnasem se v 90. letech přesunula z Esalenu na univerzitní půdu Kalifornského institutu integrálních studií (CIIS) v San Francisku, kde spolu s kosmologem Brianem Swimmem a dalšími kolegy založili magisterský a doktorandský studijní program nazvaný „Filosofie, kosmologie a vědomí“, který zahrnuje i výuku archetypové astrologie. Tarnas uvádí, že se astrologie k jeho překvapení stala jakýmsi společným jazykem (lingua franca) tamního společenství, zprostředkujícím studentům hlubší porozumění jak sobě samým, tak historickým souvislostem a filosofickým konceptům. Během let proběhla řada kursů uplatňujících metodu archetypově astrologické analýzy na historii, psychologii, hudbu či film a komiku. Obohacení astrologického diskursu přineslo rovněž přímé setkávání s představiteli dalších oborů z okruhu věd nového paradigmatu. Termín „archetypová kosmologie“se pro nově vzniklý multidisciplinární obor začal postupně užívat od roku 2001, kdy dle Tarnase poprvé zazněl v jeho dialogu s Brianem Swimmem. V roce 2006 byla publikována Tarnasova zásadní kniha Cosmos and Psyche, která se stala základnou celého oboru, a v letech 2009-2012 vyšla čtyři čísla revue Archai: The Journal of Archetypal Cosmology, která na Tarnasem vytyčenou linii akademicky vytříbeného zkoumání tématu navazuje. Výčet klíčových prací oboru uzavírá kniha nejtalentovanějšího Tarnasova následovníka Keirona Le Grice, nazvaná The Archetypal Cosmos: Rediscovering the Gods in Myth, Science and Astrology (2010).

Zdroje:

Literatura:

  • Tarnas, Richard. The Passion of the Western Mind. New York: Crown, 1991; slovensky: Vášeň západnej mysle. Bratislava: SSS, 2015, přel. Vladimír Lobotka.
  • Tarnas, Richard. Cosmos and Psyche: Intimations of a New World View. New York: Viking Press, 2006.
  • Le Grice, Keiron. The Archetypal Cosmos: Rediscovering the Gods in Myth, Science and Astrology.
  • Archai: The Journal of Archetypal Cosmology, vol. I-IV, 2009-2012.

Literatura v češtině:

  • Tarnas, Richard. Prométheus a Uran. Dolní Břežany: Sagittarius, 2004, přel. Rudolf Starý.
  • Tarnas, Richard. „Archetypální kosmos“. In: Stephan Martin. Kosmické rozhovory. Praha: Malvern, 2016.

Stránku zpracoval Petr Lisý.